Mistryně: Pokud máte rádi vaši zeleninu, ona roste. Skutečně, musíte ji milovat. Je tu skutečný příběh o farmáři ve Skotsku, který miloval své brambory tak moc, že jeho brambory vyrostly velice veliké. Bylo to v novinách. Je to skvělé, lepší než laciné kecání a rychlé výdělky. Pokud to skutečně děláte od srdce a skutečně to milujete, vaše rostlinky vyrostou velmi velké. V Maoli jsem dala každému usedlíkovi kousek půdy, aby vypěstoval různé věci. Ale těm jiným, kteří se nestarali a jenom si je tam utrhli a zasadili je jenom proto, že jim to řekla Mistryně, že musí něco zasadit, kteří je zasadili ledabyle a rychle a cítili, že není žádná potřeba se o ně starat, všechno jim to sežrali červi. Později se vymlouvali: "Dobrá, musíme mít trpělivost a nechat červy, aby to všechno sežrali." Také to nenarostlo moc velké, a narostlo to velice slabé. Vypadalo to dobře a červům to chutnalo. Jiným lidem, kteří pěstovali své rostlinky s láskou, viděla jsem, že ty rostlinky rostly velice rychle a měly hodně ovoce. To je pravda.

Řeknu vám svoji zkušenost. Když jsem žila v Americe, v New Yorku, neměla jsem peníze, žila jsem v chrámu. Když jsem tam poprvé přišla, byla tam malá rostlinka, asi tak velká. (Mistryně odhaduje velikost rostlinky svýma rukama.) Řekli mi, že to tam bylo pět let, a nemohla jsem tomu věřit! Pět let a bylo to jenom tak velké a tady žluté, hnědé tam, a tak malé. Stonek byl velice malý, jako stonek tady té květiny. (Mistryně ukazuje na květinu.) A já jsem řekla: "Oh, pět let. To musí být velice legrační rostlinka, která neroste." Takže já jsem to jenom zalévala. A někdy cokoliv zbylo, čaj, nebo cokoliv, dala jsem to té rostlince, aby se napila. Někdy, když jsem pila čaj, dostala ta rostlinka půlku čehokoliv, co zbylo. A rostla a rostla a rostla. Můj Bože, byla tak velká! Stonek byl tak velký, že já jsem musela spát venku v další místnosti, protože se to už rozrostlo do celé místnosti. Bylo to v malém květináči, asi takovém (Mistryně ukazuje na květináč), z poloviny žlutý a z poloviny hnědý. Rostlo to tak moc, že jsem to musela stříhat, něco z toho, a dát to do dalšího květináče, který jsem našla venku, nebo do nějakého hrnečku z umělé hmoty, nebo lahve, kterou jsem našla. A potom jsem uřízla další. A další vyrostl znovu! Musela jsem zase spát v jiné místnosti, protože dvě místnosti byly obsazené. A potom později jsem to musela více ostříhat a neměla jsem více květináčů, do kterých bych to zasadila, nebo nádob, do kterých bych to zasadila. Takže jsem přestěhovala ty vyrostlé rostlinky ven a dala jsem je před chrám. Každý, kdo šel okolo, si je mohl vzít domů, protože už jsem neměla víc místa. Musela jsem spát vsedě.

Seděla jsem a spala, skutečně. Meditovala jsem v té době přes noc. Byla jsem svatější, než jsem teď, věřte mi! (Mistryně se směje.) Takže skutečně jsme rostly společně. Já jsem meditovala a ony rostly jenom z čaje a vody, tak to je. A opat toho chrámu se mě zeptal: "Jaký druh hnojiva jste koupila?" Řekla jsem: "Co myslíte, jaký druh hnojiva? Já dokonce nemám peníze. Vy mi žádné nedáváte. Jak tady mohu cokoliv koupit?"

Já jsem neměla žádné kapesné v té době. Pracovala jsem zdarma pro chrám. Nestarala jsem se. Takže on věděl. Dokonce později, když o tom mluvil se svými žáky, jeho žáci přišli a řekli mi to. Jak jinak by to věděli? Protože nebyli v New Yorku, když se mě ten opat ptal na ty rostlinky, a oni řekli: "Když o vás mistr mluvil, řekl, že máte příliš mnoho lásky a všechny rostlinky rostou tak rychle a tak velké." Ano, když máte lásku, věci rostou.

Takže to je možná lepší volba než metoda genetických úprav. Nicméně nechceme je kritizovat. Oni se snažili. Byli nadšeni o nějakých možnostech ukončení světového hladu a získání většího zisku. Možná to na začátku mysleli dobře a později to podnikaví lidé zmanipulovali, monopolizovali to a udělali z toho něco jiného. Odtamtud udělali krok vpřed a vstříkli zvířecí látku, jenom aby experimentovali a měli větší zisky. Takže to skončilo tím, že ten proces začal mít nedostatek lásky. A to je důvod, proč lidé proti tomu protestují. Protože když to jedí, necítí se dobře. Necítí lásku. Necítí se uspokojeni.

U hodně jídla, které jím, se necítím dobře. A já jím jenom nějaké jídlo, které mi naservírují. Nechci jíst další a další. Většina jídla, které dnes jím, je bez jakékoliv chuti vůbec. Přemýšlím o tom proč. Zrovna nyní, opět velice zřídka, jím velice chutné jídlo a říkám: "Tak by mělo jídlo chutnat." Ve skutečnosti to vypadá stejně, ale většinu jídla nemohu vůbec jíst. Vypadá to tak dobře. Je to připraveno se vším, ale nyní, v posledních několika letech, jsem se ve skutečnosti vůbec neradovala z jídla. Pouze teď a zase zřídka kdy. A nevím proč. Není to proto, že nemám hlad! Někdy nejím vůbec nic celý dlouhý den a první jídlo, které jím, chutná jako odpadky, jako nic. Nechutná to lákavě, nemá to vůbec žádnou chuť. Jenom zobnu tady a tam, a to je vše. Je to tak, že většinou nejím nic, i když to vypadá jako hodně. A dokonce, když jím hodně, nejsem uspokojená. Jenom se cítím plná a nafouklá a všivá.

Tázající 1: To není vědecké, nebo cokoliv, ale já znám někoho, kdo pracuje v restauraci, a nedávno komentovali, že nevědí proč, ale že v posledních několika letech každý žádal aspiriny. Každý měl stále bolest hlavy, lidé, s kterými pracovala. To může být.
Mistryně: To je proto, že někdy skutečnost, že jídlo postrádá lásku, není viditelná. Není to moc zřejmé. Můžete si myslet, že máte bolest hlavy, nebo si můžete myslet, že máte závrať, nebo je vám na zvracení, ale to může být od něčeho. Oni si mohou myslet, že to je ze znečištění, nebo mohou říci: "Jsem přepracován a nespím dost." Nebo z mnoha věcí, které děláme. Protože lidé většinou nepřemýšlejí nad tím, proč mají často bolest hlavy.
Tázající 2: Někteří z našich bratrů a sester, kteří přešli na rostlinnou stravu, se cítí mnohem lépe.
Mistryně: Věřím vám.
Tázající 2: Dokonce lépe meditují. Mohu se cítit jinak, když jím velice chudé jídlo. Sedím mnohem klidněji.
Mistryně: Ano.
Tázající 2: Někdy se cítím rozrušený, když jím jídlo, které pro mne není moc dobré.
Mistryně: To je pravda. S tím s vámi mohu souhlasit. Většinou, když letím letadlem, nemohu jíst nic. I když to chci někdy zkusit, nemohu jíst. Necítím se, jako bych jedla. Je to tak prázdné. Jídlo vypadá jako jídlo, ale není. Takže během letu jenom spím nebo medituji, takže nic nejím.
Nebo někdy jdete do restaurace a jídlo vypadá tak dobře a všechno na vás dělá takový dojem: číšník je tak zdvořilý, první třída, ale stále necítíte, že byste cokoliv jedli. Necítíte, že jste hodně jedli, a pokud hodně jíte, necítíte, že to je hodné toho úsilí to žvýkat. (Mistryně se směje.)
Je to stejné v naší kuchyni. Pokud nějací lidé v kuchyni milují svoji práci, dělají to oddaně a s láskou, aby nabídli věci lidem, jídlo chutná lépe. Takže někdy, když stejná osoba vaří a on nebo ona je v jiné náladě, cítím to také jinak. I když mám hlad, nemohu to jídlo jíst. A někdy nemám hlad vůbec, ale jídlo je tak dobré, a potom začnu cítit, jako bych měla lepší chuť, a jím více.
Ale v dnešní době se stává málokdy, že mohu mít dobré jídlo. Nevadí, jak dobře to vypadá, jak dobře je to připraveno, zřídka mohu skutečně říct, že jsem si na jídle pochutnala. Jednou za měsíc, možná. Záleží to na mém štěstí. Nemá to co dělat s mým hladem. Někdy jsem velice hladová, ale stále to nechutná dobře.
Tázající 2: Já si myslím, že je důležité mít věci, které jsou velice čerstvé. Učila jsem se, že pokud například mouka je zrovna umletá, je mnohem výživnější než ta, kterou necháte několik hodin.
Mistryně: Ano, to je pravda. V Indii například, když jsem chutnala čapati (indický placatý chléb), chutnalo to lépe než zde, protože mleli mouku na kamenech. Dělají to každý den nebo možná jednou za pár dní. Nedělají toho hodně. Dělají to doma, jenom malé množství, aby to bylo dost na jeden nebo dva dny nebo na jedno, dvě jídla. A chutná to jako v nebi.
Také v Itálii jsem například jedla špagety a chutnalo to jinak, než když je jím zde v jakékoliv pizzerii. Zřídka mohu najít dobré špagety. To je rozdíl.
V Singapuru jsem měla jednu oblíbenou restauraci. Někdy jsem tam šla, abych si dala pizzu, a někdy jsem mohla jíst dvě nebo tři pizzy, takové ty slabé, které se nazývaly "Margarita". Je to velice tenké a malé, ale je to moc dobré. Já nevím, proč to vypadá stejně jako ostatní v jiných restauracích, ale na jiných místech to nechutná tak dobře. Takže jsem se jich zeptala: "Co děláte s vaší pizzou? Jak ji děláte?" A kuchař řekl: "Oh, dnes nemáme tuto pizzu." Já jsem řekla: "Proč?" A on řekl: "Protože ještě nepřivezli mouku." Oni dováželi mouku z Itálie, ten druh, který je dobrý. Toto místo je dobré, a to je důvod, proč kvalita je vždy dobrá. Není to jako cokoliv jiného. Možná je to oblast, kde pěstují mouku přírodní cestou, nebo je to v té oblasti zvláště dobrá, takže ji přivážejí lodí. A když nemají tu mouku, nedělají pizzu Margaritu. Takto, jak jsem zjistila, to muselo být jiné.
Když jsem byla v Německu a byla jsem vdaná za svého ex-manžela, pěstovala jsem rajčata. A ta rajčata se plazila po zemi, protože jich bylo tak moc, že se musela plazit po zemi. Nemohla už dále stát. Dávali jsme rostlinkám hodně "nohou", ale rajčata se stále plazila. Bylo tolik plodů a chutnaly tak dobře!
A když jsem byla mladší, jako dítě, také jsem pěstovala zeleninu, z legrace. Pěstovala jsem rajčata a také chutnala velice dobře. Těžko mohu najít tak chutná rajčata. I když je dnes pěstují větší, nechutnají tak dobře. Nevoní. V rajčatech je něco, co způsobuje, že je máte tak rádi. Některá rajčata chutnají jako voda. To mohou být přírodní metody pěstování a láska, kterou do toho dáte. Takže byste měli být opatrní, co jíte, protože to také ovlivňuje vaši meditaci, podle našich zkušeností.